Sedíme s Bertramem a Jardou na pavlači, usrkáváme víno ze sklenic a pozorujeme okolní život.
Dějí se zajímavé věci. Do úplně prvního bytu v řadě, který byl doposud prázdný, se někdo stěhuje.
Se zájmem sledujeme postarší lidi, přinášející spoustu různého nábytku, rozložitelné součástky ze známého skandinávského řetězce, protáhlé dlouhé židle a lavice, chemické WC.
Bertram přemýšlí o šílených důchodcích, kteří budou pořádat bujaré gerontofilní radovánky. Hudba pro starší a pokročilé, tanečky v malém krcálku, banda vyžraných jezevčíků a smrad neustále ohřívaných párků.
„A když to ucítíš moc, tak budeš vědět, že to mají za sebou…“
Cynik jako vždy.
Číháme na ně celý večer, pořád posedáváme jako nenápadně na pavlači.
Sme zvědaví, co se začne dít…
Samozřejmě nic. Sedíme a plkáme až do půlnoci a pak jdeme spát.
Příští den máme zjistit, kdo že se nám to přistěhoval.
Lada a Milada – siamská dvojčata srostlá na bocích.
S Jardou je nevěřícně okukujeme. Obličeje mají trochu zdeformované, ruce a nohy nelidsky opuchlé…
„Ty už sem kdysi viděl..“Snaží si Jarda vzpomenout. Potom vypráví, jak kdysi dojednával nějaký prodej obrazu ve vinárce a vrámci nějaké záhadné televizní estrády se tak vynořila tato dvojčata ve vší své kráse.
„Asi už jim došly prachy z estrády…“
„No jo. Asi už freak show nefrčí tolik jako kdysi… na komplu sestrojíš cokoliv…“
„Ale stejně by mě zajímalo, jak žijou..“
„A proč je od sebe v dětství neodřezali….“
A pak mi Jarda povykládá o všemožných siamských dvojčatech, o kterých četl. Navíc je pevně odhodlán tuto problematiku nastudovat na netu a spolu s Bertramem nás poučit.
Neustále je totiž přesvědčen o naší intelektuální nedostatečnosti. Mně vyčítá, že neznám pořádně ruské klasiky a Bertam ten je ochoten být trochu sečtělý pouze za předpokladu, že se mu to bude hodit v hospodě na nějakou mařku. Ve své zamilovanosti se pokouší skládat básně nad kterými dva s Jardou smíchy slzíme.
Potom je pevně odhodlán nám nedát nic přečíst. „Protože vy fakt nemáte cit pro poezii, to se nedá..“