Horkost stoupá do obličeje.
Když dotýká se mincí a bankovek.
Přepočítá drobné a podá účtenku.
Na otočném křesle.
Ruce zleva doprava.
Posunovat zbožím.
Pípat. Típat. Hučet.
Zasunout kreditku.
Naťukat PIN.
Zde se podepište prosím.
Sumírovat si svoje penize.
Minci za mincí.
A těšit se na to, až si bude moci odskočit na WC.
„Nemáte prosím drobnější?“
Vyměňuje peníze s vedlejší Slovenkou. Adrianou.
Má krásné oči.
Napadlo ji, když mohla chvíli myslet.
Dva dlouhé blonďaté copy a plastové brýličky.
Ne úplně dokonalá pleť.
Ale ty ruce!
TY ruce!
Kmitají rychle nad čtečkou, váží rychle jablka, hrozny a rajčata.
V seznamu umí najít rychle bagety a kornspitze.
A odlišit je od celozrnné večky.
Chtěla bych jít na kafe s Adrianou a poznat její příběh.
Chtěla bych vědět, jestli studuje nebo je podobný lůzr jako jsem já.
(„Brigádník“ má na cedulce úplně stejně jako já.)
Míjíme se, když odcházíme, když přicházíme.
Zadním vstupem pro zaměstnance.
Kdo jsi Adriano?
Napadá mě na zastávce tramvaje.
Směr domov.
Musím ten příběh stvořit sama.
A sama ho taky vyprávět.