Pierre z filmu. Nešťastný kluk kdesi uprostřed Francie. Zmáčneš knoflík, přiblížíš; zmáčkneš knoflík, oddálíš. Zdánlivá jednoduchost toho. To mě snad popouzelo. Nebo lákalo? Dostat se až za hranici toho všeho, na samu úroveň kde všechno začíná a končí, kde v kruhu pulzuje ten vnitřek mě samé.
Kde Pierre mě chytne za ruku, drží a nepouští. Mluví rychle tou svou francouzštinou, navíc v dialektu. Ne, neučila jsem se francouzsky, ne, nechodila jsem do Francouzského institutu na kurzy, neměla jsem dost peněz, ačkoliv mě to lákalo. Ne, nerozuměla jsem jejich řeči a pečlivě četla titulky pod filmy. Ne, Pierre neovládám tvůj jazyk, když se ptáš Parlevú francé, roztomile, roztáhle.
Ano, miluji tvůj nosový jazyk, tu nekonečnou protáhlost, posezení nad kávou kdesi na Motmartru (jak se to píše?), kde doufám, že mě pozveš posedět za několik eur. Ano, doufám, že potichu zaklepeš na moje dveře, vytáhneš mě z domu, nasedneme spolu do auta a vyrazíme směr Francie. Viva la France!
Po Paříži provede mě rychlým dechem po Provance, do Bretaně zakroužíme spolu s ptáky nebeskými, co v jeho očích uvidím. Ach Pierre, jsi ten nejkrásnější, kterého znám, když do vln se mnou noříš, nahý jako dítě, vypouklá oblina na tvém břiše. Svědčí o tom dozrávajícím čase. V lásce, kdy se mnou zahoříš. V moři jen rozpuštěná pěna, Pierre a Hana.
Blog | Hana Slezáková