Co by přišlo, jakmile by cizí slova položil na peřinu, opřel knihu rozloženou stránky dolů a neměl zaměstnat čím svou mysl…?
Měl by snad procitat?
V jistotě dělá škvíry z očí při luštění písmenek; pospojuje v mozku do souvětí, spokojený s prací, kterou provedl.
Ona chodí pro knížky do knihovny. Vytahuje z polic, z regálů, podle jmen, podle obálek, podle abecedy. Nosí mu je k posteli a rozkládá tam v dosahu jeho rukou, jeho očí.
Knihy severské, chladné, kousavé, trpké, černé. I ty barevné, roztančené, magické.
Plody, co trhá mezi ostatními.
Očesává police.
Nové knihy, noví autoři.
Solstad. Hamsun. Lindberg. Depestre. Guerra. Arenas.
Cempírek. Jirous. Rudiš. Hůlová. Gregorová. Soukupová.
A doma on lačně hltá jednu za druhou. V posteli, připravený večer vyprávět jí o nich, sotva dorazí z práce, otevře dveře, překročí práh, vymete kamna a rozdělá v nich oheň.
Čeká až přisedne k němu, tichá, ztichlá z práce, nastraží a začne mu naslouchat.
Těší se celý den na první otevření úst, na první slova, která přečtl, vyprávet jí s kým byl, co zažil, jakou byl postavou. Co viděl v obrazech. Když ona mu naslouchá, v jeho monologu okouzlená; pak zeptá se na pár věcí, chce vědět upřesnění, kdo co cítíl, kdo kým byl.
Kým byl on?
Dotkl se chvějivé ruky, stiskl. Zvedla se a šla vařit večeři.
Obracela cibulku na tuku, zpěněném plotnou.
Nechat zesklovanět.
S cuketou, žampiony, masem.
Postaví na stůl, v talířích upravené; sesednou se vedle sebe, každý ve svém.
Utírá umyté talíře, dává do odkapávače; s večerem nanosí vodu, v lavoru se umyjí; teplí, měkcí, zářiví.
Rozměklá kůže a prsty schoulí se k sobě.
Blog | Hana Slezáková