Reklama
 
Blog | Hana Slezáková

Co se děje na pavlači 13: tulipány na párty

Donést tulipány. Donést je v ruce, rychle horečně v parku utržené. Donést jí je k ruce. Když zítra bude mít narozeniny, když zítra bude po dvacátépáté zrozena. Napustí vodu z kohoutku na pavlači do vázy křehké masivní kubistické. Hrany vyplní vodou, rostlinou. Pod nosem se jí míhá žlutá čárka z pylu. Neměla by líbat alergika.

Postavené na stůl ve váze kloní se na stranu. Seříznout konce, zbývá seříznout konce. V lásce. S ní spočinout. Je hebká, měkká, hladká, je snadné milovat tuto bytost, stvořenou z mraků. Stvořenou z jeho snů. Usnout vedle ní na polštáři, co sama pokreslila stíny svých per.
Holubice. Vznesla se mu před očima v piruetě. V labutím jezeře. Když neuměla být baletkou. Ve svých balerínkách chodí jen po špičkách. S krokem a úkrokem si ho vůbec nevšímá.
A milovat ji opřenou o hranu pavlače, když dívá se dolů. Tím okem, co má tak rád. Volá na ty naproti. Mává na ně, pojďte k nám, máme napečeno. Na plechu se kouří travnaté koláčky. Protknuté nitkou té její něžné jízlivosti. Co uvidím dnes? Co zažiju dnes s vámi? Jakou hru si dnes zahrajeme?
Ve své nevinnosti opředená láskou toho druhého, myslí na ně, když oni myslí na ni. Strávit travnaté trávy, smát se s nimi, slzy na krajíčku mít a pomalu koutkem oka ronit. Dotknout se druhého. Prozkoumat prstem, kam zajede až. Do břicha. Do hlavy.
Skrz dostává se snadno. Prokoukla je. Běžela do sklepa za nimi, honit se, hledat jeden druhého baterkou, svíčkou, rukou.
Všechny světla zhasneme, hledáme se ve tmě, do teplého, do studeného narážíme. Kdo rychleji naseká dříví, je vítěz.
Sekerou máchal, co nejrychleji mohl. V jejím závodu zvítězil. A honem levou rukou soukal se ven na světlo dne. Co oslepilo ho.
Pomazal jí tváře uhlím, hnědá, černá tančila kolem něho. Masajská žena.
Černá žena bosky pod stromy hledá svého muže. Omotaná do několika, zbývá najít toho svého.
Rukama ho lapí, v tanci protočí, drží ho a nepouští.

Reklama