Bertram se probudil s napuchlým obličejem.
Včera se k němu nečekaně přitulila paní alergie.
Červené rajče nemá náladu na nic.
Shrábnu zbytek tabáku povalujícího se po rozházených novinách. Hledám papírek, ubalím si.
Malíř Jarda mě chytne za ruku a vede k novému obrazu.
„Musíš se na to dívat odtud, přesně odtud… Jedině odtud to vyzní…“
Pak mě přinutí udělat krok do zadu, krok do boku a vnímat ten rozdíl.
„Vidíš to? Z tadyma je to úplně jiný…“
„Tady ten přechod, ten tady vůbec nevyzní…“
Navrhujeme mu s Bertramem, že by tedy měl namalovat na zem červené kolečko, kde se má divák postavit.
Jarda nás chytá za slovo a namáčí štětec do barvy.
Bertram se rozvalí do svého oblíbeného křesla a vzdychá:
„Zrovna teď… zasraná alergie… včera ve vinárce byl nádherný anděl.. to bys musela vidět, jak ta byla skvělá..“
Jenže dneska tam jít nemůže, to prostě nejde… Co teď…?
Radím mu, ať tam zajde, že ho snad ten jeho anděl zvládne i s oteklým výrazem.
„Ty to nechápeš…“mračí se na mě, „po dlouhé době nějaká výjmečná bytost a mně se stane tohle…“
To nám s Jardou se stát nemůže, my sedíme doma. On pořád maluje a já píšu ty svoje pitomosti. Jenom občas vylezeme ze své ulity, to hlavně když nám dojdou peníze. Musíme otevřít vrata, vykročit ven, vytáhnout peníze z bankomatu, nebo nedejbože zajít na brigádu mezi cizí lidi.
A tak nás zážitky z okolí zásobuje Bertram, který je naším styčným bodem se společností. Má rád hospody, má rád večírky, každé ráno pravidelně vstává a chodí do práce.
S Jardou ho považujeme za ufona.
Stejně jako Homedromedára, který pořád sedí na pavlači.
Ani se nepohne, z hlavy mu trčí dvě dlouhé antény.