Kolem desáté si jdu lehnout do postele, mám si číst nebo jít spát? Když tu klepe na okno Bertram, láká mě na nějaký večírek k Martě z přízemí.
Nechce se mi, ale přemlouvá mě.
„I Jarda jde…“ a ukazuje na Jardu, co se pomalu šourá po pavlači k nám.
„…no…“ zamrmlá místo odpovědi.
U Marty je plno. V malém prostoru jsou všichni namačkáni hlava ne hlava, přitisknuti k sobě, ostatní posedávají v úzké chodbě nebo na pavlači.
Nad pavlačí v tom vlahém večeru čmárají svoje kruhy zeměměřiči, nad zeměměřiči čmárají aeroplány, nad nimiž jsou všechny tyto čáry protkány a prorvány do propasti..
A nad tou propastí přivírám oči, škvírkama nasávajíc fialovou mlhu, co se dělá kolem mě.
„Sama sádik já sadila, sama budu polivať,
sama milávo ljubila, sama budu zabyvať.“ zpívá Naděžda.
Barno vytahuje buben, počíná do něj tlouci, Marta z Naďou pějí ve svých jazycích, zatímco Bertram zkoumá jazyk dlouhonohé tmavovlásky.
Jeden dotáhl bečku, druhý začal rozsekávat starou almaru, onen ubalil brko, jiný si vpichuje do žíly.
Jarda mě nesměle hladí po ruce, nebráním se. Skrz kouř procházím za všemi a za vším. Polibek na dlani, v ohbí lokte.
Všichni mluví se všemi v nekonečném mumraji, v nekonečném dialogu s monologem, mluvit jeden s druhým nebo se ho alesoň dotýkat.
Psi štěkají jeden přes druhého, někdo močí z pavlače, světla se zhasínají a rozsvěcují v pravidelných intervalech.
Domovská zespodu s kraválem nespokojena. Nikdo není odhodlán být umlčen.
Lada-Milada předvádějí své parádní číslo, estrádní vyvrcholení večera, potlesku dostatek, převrácené údy, ruce, kolena, obě najednou ve vzduchu v krkolemné hvězdici, staví se jedna na druhou.
Na druhé straně pavlače Homedromedár přivázaný ke kytici nafukovacích balonků začíná nesměle levitovat.
Kdesi zdáli se přibližují kakofonické sirény.
Ti z protisdružovacího nemají pro podobné večírky pochopení.