A Marta se tedy vrhla do uklízení. Když už se vše blížilo ke zdárnému konci, zničeho nic zde vtrhl otec, začal lamentovat nad tím, že má určitě rakovinu a nedejbože bude muset jít na ozařování a nikdo neví, jestli to přežije a Marta už by taky mohla pobrat rozum, je na to stará dost a kdy si konečně najde nějakého pořádného chlapa s normálním bytem a kdy konečně dodělá tu školu… nezdá se ti snad že bys ji už měla mít dávno hotovou?
Ta, co umí hrát na harmoniku a krákoravě zpívá vylezla na pavlač a pěje:
„koupím si barák
s velkým sklepem
ať se vás tam hodně vejde
navrch hlínu
na to uhlí
je to lepší než být v truhli…“
Jana se ráno probudila vedle Jardy, nicméně pohled na Jardovi oblečené tepláky a vlastní šaty s fleky od rozmanitých potravin s asymetricky propálenými dírami ji docela uklidnil.
Bertram za to slečnu v posteli neobjevil, ale překvapil ho nestrávený vyvrhnutý kruh kolem jeho vlastní hlavy, rychle vyskočil, strhl povlečení, jal se uklízet a umývat svou vlastní pozvracenou hlavu. Vlastně si svou špinavou palici bezohledně narval do malého umyvadýlka na pavlači, pustil si na ni studenou vodu a chtěl se od všeho očistit.
Lada-Milada si prožily včera v extázi chvíli absolutního odproštění jedna od druhé, v jednu chvíli jako by jedna poletovala metr nad zemí a druhá připoutána se válela kdesi na zemi. Rukama se střídavě chytaly a pouštěly jedna druhé, najednou každá sama v sobě jak poprvé a nikdy jindy…
Jana otevřela Lolitu. První věta zní: “ LOLITA, SVĚTLO mého života, žár mých slabin.“
Nezbývá než si to ověřit pohledem do knihy.
Černý přišel, otevřel vrata, nikým neptán a nezpozorován, počal si stavět své hnízdo uprostřed dvora, z papundeklu postavil zdi, z drátů udělal podlahy, z cihel učinil okna. Vykoukl z nich, pozorujíce svět, hleděl skz naskrz dovnitř a ven. Vytahoval svoje pařáty a hladově polykal kolemjdoucí, cpal si nestydatě mrouskající kočky do svých hladových úst. Mlsnou slinou slízl vše co zbylo a čekal na další příležitost.
Pokračování příště