Měla bych někam odjet, někam kde svítí slunce a moc neprší, kde hvězdy svítí do noci, lidé se ohřívají u ohně, který rozdělali na samém vrcholku strmého kopce. Slunce vyplňuje svůj žár někde jinde, písečná pláž zní ohlušující samotou, kdy kroupy dopadají na oblázky, ohlazované přílivem a odlivem.
V moři se spojují sladká se slanou v jednotlivém proudu, mořský příboj bouří ve vichřici, olamuje stěžně zakotvených lodí a světlo majáku se protáčí do všech světových stran.
Nezbývá než se ukrýt před nepříznivostí, usrkávat kávu na terase a sklem pozorovat nečasy.
K osamělé dívce přistoupí cizinec, zkoušeje všechny světové jazyky, po chvilce váhání přisedne. V chatrné ratanové židličce přibližuje bílý šátek k ústům a zase zpět.
„Jste zdaleka?“ zkouší lámanou angličtinou s těžkým přízvukem.
Odkud jste, možná by stačilo říci.
Dívka se k němu nakloní a sotva zašeptá: „Přijela jsem nedávno…“
Chrčivé „r“ ji pohvizduje v plicích a dere se přes nos.
„Počasí se letos nepodařilo…“ pokouší se muž. „jindy je tu docela hezky…“
Ukáže prstem do přístavu.
Rád se plaví na své plachetnici. Když osaměle pozoruje moře, vytahuje ryby, griluje mořské štiky a okouny na roštu za křiku racků.
Otevře láhev bílého vína, decentně nalije do sklenice a pozvolna upíjí, v očích odraz horizontu. „Nechtěla byste se přidat? Samozřejmě až se udělá hezky…“
A v jejích očích něco zajiskří, drobné jiskřičky a plamínky, které tam doposud nebyly.
Ano, měla bych někam odjet, kde svítí slunce, s pohledem upřeným na oblohu pomalu odvracím oči a zabořuji je měkce do jantarových zrcadel mé kočky.
Blog | Hana Slezáková